Popis látek
Atlas – látka s vysokým leskem, kterého se dosahuje typickou vazbou. 2 – 24 osnovní niť je provléknuta útkem. Volně položené osnovní nitě vytvářejí výrazně lesklou plochu. Atlas byl zpravidla hedvábný a používal se na ceremoniální oděvy.
Brokát – Byl oblíbeným luxusním zbožím dováženým z orientu (odtud názvy jako damašek apod.). Vyráběl se také v Evropě – ve Francii (Lion), v Itálii. Oblíbené byly velké výrazné vzory. Docházelo také k falšování vzorů – aby mohla být látka z Itálie nebo Francie prodána za vyšší cenu, vetkávaly se do vzoru smyšlené „maurské“ nápisy.
Damašek – Název pochází od stejnojmenného města na blízkém východě. Zhotovoval se atlasovou, keprovou nebo plátnovou vazbou takřka ze všech dostupných materiálů. Jedná se o vzorovanou látku, jejíž motivy nevynikají odlišnou barevností jednotlivých částí ale leskem. Damašky vynikaly velkými vzory /nejoblíbenější byl vzor granátového jablka/ a používaly se také jako dekorační látka. Dovážely se do Evropy po celý středověk, neboť počátek jejich výroby se datuje již do 6. stol př. nl. 15. století se jejich výrobou začala zabývat italská města Janov, Benátky a Lucca. V 16. století se výroba šířila do Francie, Španělska a dalších západoevropských zemí.
Hedvábí – je přírodní vlákno získávané ze zámotku bource morušového či jemu příbuzných druhů (bílkovinný výměšek snovacích žláz tohoto hmyzu). Z jedné kukly se nejdříve oddělí cca. 3000 m vnějšího vlákna a po té se rozmotá nejkvalitnější střed – cca. 1200 m dlouhý. Z vnitřní vrstvy se tká nejkvalitnější tkanina někdy zvaná japonské nebo čínské hedvábí, z vnější vrstvy je to o něco méně kvalitní tvz. floretové hedvábí a svou kvalitou ještě o něco méně hodnotné bouretové. Dnes se vyrábí ještě tvz. lněné hedvábí s příměsí lnu, které je stejně kvalitní jako floretové. Zcuchané, poškozené nebo jinak znehodnocené zámotky se trhají a spřádají se jako vlna nebo bavlna na méně kvalitní tkaniny, které si však ponechávají vynikající vlastnosti. Vlákno nehoří, ale škvaří se obdobně jako vlna, zčerná a při doteku se rozpadne na prach. Hedvábí je především výchozí surovinou pro sametové, brokátové a atlasové typy látek. Výjímečné však nebyly hedvábné látky v plátnové vazbě – z jemný nití vznikaly lehké závoje, ze silnějších poddajná plátna. Hedvábí bývalo dováženo z Číny buď jako hotová látka a nebo jako surovina. V Evropě se ve vrcholném středověku začalo zpracovávat s příměsí lnu nebo vlny. Jemně tkaná směs hedvábí a lnu byla například v Čechách nazývána haras. Směsové látky měly dva výrazné klady – bývaly o něco levnější a spojovaly vlastnosti obou materiálů. Různými úpravami hedvábných vláken vznikaly odlišné povrchy a stupně lesku. Dnes se zhotovují také látky s příměsí viskózy (Viz heslo viskóza.)./ukázky: 1 a 2 – současný hedvábný brokát/
Kepr – je látka tkaná keprovou vazbou. Vlněné kepry se nacházejí v nálezech v Herdjolfnesu. Vyráběly se a vyrábějí se z různých materiálů. Výhodou keprové vazby je ve srovnání s plátnovou větší pevnost výsledné tkaniny.
Konopí – je jednoletá rostlina, u které zpracováváme stonek. Stejně jako len patří k nejstarším zpracovávaným textilním rostlinám (užíval se již 1 tis. př. Kr.). Jeho produkce je dodnes největší v Evropě a Asii. Získávaná vlákna jsou velmi podobná lnu, ale tmavší. Nejkvalitnější konopné látky jsou světlé barvy, méně kvalitní tmavší až zahnědlé.
Krajka – svůj největší rozmach zažívala od 16. století. Tradičně se přijímal názor, že krajka jako typ textilu má svůj původ v Itálii právě na začátku 16. století. Pravděpodobně jde o druh mnohem starší, která se objevovala již ve středověku, a současní badatelé ji spojují technikou síťování známé od antiky.
Krajku lze zhotovit několika různými způsoby. Základní rozdělení krajek lze provést podle techniky na šité krajky a „vázané“ (označení vázané ale není zcela přesný). Šité krajky vznikají obšíváním vzoru a vystříháním volných ploch na základní textilii. Vázané vznikají uzlíky či splétáním nití (př. paličkování). Krajky typická pro renesanci, byla krajka typu reticella s typickými geometrickými motivy. Na počátku 17. století se do popředí dostaly krajky paličkované, které pak zůstaly nejoblíbenější až do ústupu této módy na počátku 20. století.
Len – tradiční materiál rostlinného původu. Vzniká postupem, který všichni známe díky instruktážnímu filmu s krtečkem v hlavní roli. 🙂
Len setý – Linum usitatissimum L. byl zpracováván hluboko v lidské minulosti. Nejstarší nálezy jsou datovány 7 000 př. Kr. a společně s vlnou tvořil základ lidského šatníku df. až do 20. století. Z rostliny se zpracovává stonek, ze kterého lze na textilní použitý využije jen asi 10%. Len je pevnější než bavlna, dobře odvádí vlhkost i teplo. Hodí se na spodní součásti oděvu – př. košile, spodky – nebo u historických oděvů k podšívání vlněných součástí šatu. Rozděluje se podle užitkovosti na přádný (delší vlákna) a olejopřadný (kratší vlákna, více semen).
Mušelín – velmi jemná, hladká, řídká a průsvitná tkanina vyráběná z bavlny, hedvábí i vlny. Zpracovává se plátnovou vazbou s útkovými nitěmi tenčími než jsou nitě osnovní. Název mušelín je odvozen od kurdistánského města Musulu. Než se v Evropě začala vyrábět na počátku 19. století, dovážela se z Indie. Za nejmódnější materiál byl v ženské módě považován na konci 18. a počátku 19. století (konec rokoka a empír). Lehké empírové šaty z jemného mušelínu dámy před chladem neochránily – proto byl zánět ledvin a močových cest přezdíván mušelínová nemoc.
Plátno – Látky plátěných vazeb, které byly hojně rozšířené, se vyráběly nejčastěji ze lnu ale později také nově z bavlny /zmiňuje Winter/. Je znám bavlněný barchant jako materiál na dámské sukně (od něj název barchantka). Lněné plátno se nechává v přírodní barvě, bělí se a nebo barví (od nich potom sukně barvínky). Mezi nižšími vrstvami obyvatelstva bývalo obvyklé, že se látky plátnových vazeb tkaly v domácím prostředí. (Ve vrcholném středověku vzniká název šerka pro méně kvalitní lněné plátno šedé barvy, které se vyrábělo právě na venkově.) Následně z nich byly doma zhotovovány jednodušší kusy jako košile apod. nebo byly odneseny ke krejčímu, který šil především pláště, pánské kabátce a jiné střihově náročné oděvy.
Plátěná vazba – nejjednodušší a základní vazba tkanin. Je oboulícní – což znamená, že vzhled výsledné textílie je z obou stran stejný (pokud jedna strana není upravena př. tiskem vzoru). Osnovní niť tvoří pravidlené provázání s útkovou.
Samet – Hedvábný samet neboli aksamit se používal mnoha variacích. Vzácně se objevoval od 12. – 13. století, v pozdní gotice se však rychle šířil. Základní variantou byl hladký, jedním druhem vlasu i barvou. Oblíbené byly však výrobky se vzorem. Vzorování se dosahovalo různými technikami. Winter zmiňuje vypalování /16. stol./, které mohlo být jako technika zdobení běžné i v domácím prostředí – v Praze bývaly prodávány cejchy k vypalování sametu. Při vypalování je zdobena hotová látka. O mnoho náročnější a také nákladnější bylo vytkávání vzoru, který mohl být jednobarevný nebo více barevný. U jednobarevných vzorů se k odlišení používala místa s vlasem a bez něj, popřípadě s vlasem nízkým, který byl tvořen nízkými smyčkami vlákna – od toho se samet nazývá smyčkový. U barevných vzorů se střídají stejné možnosti vlasu. Místa bez vlasu jsou zpravidla z kontrastní barvy. – ukázka: vzory renesančních sametů
Sukno – Jedná se o látku plátěné vazby zhotovenou z vlny. Sukna mohou být jemná i hrubější struktury, ale vždy se jedná o látku s hřejivými vlastnostmi. Mezi nejvyhlášenější patřilo sukno gentské. Štůčky kvalitního sukna se používaly jako platidlo – a to i na konci 17. století, kdy car měl vyplatil žold kozákům v látkách.
Viskóza – stojí na pomezí umělého a přírodního vlákna. Je složená z čisté celulózy získané při zpracování bavlny jako odpad a nebo zpracováním dřeva (obdobně jako papír). Je tedy vyrobena chemicky z přírodních surovin. Spředená vlákna mají vlastnosti bavlny (vč. mačkavosti) a často se zhotovují tkaniny směsí viskózy a bavlny nebo vlny. Látka si tak zachová přírodní charakter a viskóza sníží její výslednou cenu. Jelikož jde o moderní vlákno, není vhodné je používat pro skalní LH, nicméně osobně si myslím, že pro „obyčejné smrtelníky“ je použití směsoviny s viskózou možné řešení.
Vlna – patří k tradičním materiálům. Zpracovávala se podomácku i v dílnách řemeslníků – specialistů. Ovce se chovali již od mladší doby kamenné. Běžně se pěstovaly ovce světlé i černé a vlna černých ovcí se dále barevně neupravovala. Byla zpracovávána jak do plátěné vazby jako sukno ale také vazbou keprovou – vlněný dvoubarevný (!) kepr se objevil např. v Herdjolfneských nálezech. Mezi vlněné látky patřil také jemný směsový haras /vlna-hedvábí/.
Otevírací doba
Po – Pá: 9:00 – 16:00
Sobota: zavřeno – po telefonické domluvě
Neděle: zavřeno